,, Smrt, po níž následuje nesmrtelnost, není třeba oplakávat.“

11. srpna 2013 v 20:30 | Veronika |  (Ne)Zábavný Dny...
Tento článek je o mém dědečkovi, který dnes odpoledne zemřel.

"Ať spánek smyje tu cestu z tvých očí.
Krásnou cestu, lásko, je čas jít
Zkontrolovala jsem ti zuby a zahřála nohy
Na horizontu je vidím, jak si pro tebe jdou"

Jeden prázdninový den pracoval děda na zahradě, která se nachází hned vedle naší. Po práci u nás zazvonil a prosil o Ibalgin, bolely ho záda. Pár dní poté jsem prarodiče navštívila. Děda byl na příkaz doktorky doma a špatně se mu chodilo.

Na začátku července byl převezen do nemocnice. Několikrát ho měli propustit, ale vždy se našlo něco, proč si ho v nemocnici museli nechat. Několikrát jsme dědu navštívili. Ačkoli si přál být doma, humor ho neopouštěl ani na nemocničním pokoji. Děda rád luštil křížovky a tak jsem ho poprosila o vyluštění jedné, v jejíž tajence se skrývalo část receptu na koláč. Při příští návštěvě mi děda křížovku předal vyluštěnou a já se rozplakala.

Po celou dobu, co byl děda v nemocnici nebyl den, kdy bych na něj nemyslela. Všude kam se podívám, vidím něco, co měl rád, či nějakou činnost, kterou prováděl.

Na konci července byl děda z vyškovské nemocnice převezen do brněnské.

8. 8. 2013 upadl do kómatu a měl vysoké teploty. 11. 8. 2013 můj dědeček zemřel. Doma jsme na památku rozsvítili dvě svíčky - jednu za loni zesnulého dědečka Františka a druhou za dědečka Bernarda. Před patnáctou hodinou se vesnicí rozezněl umíráček. Rozplakala jsem se. Jeho duše navždy opustila zemi a vznesla se do nebe, kde teď děda odpočívá.

Byl milovaným a velmi oblíbeným mužem se smyslem pro humor a spoustou koníčků, které od srdce prováděl i miloval. Choval králíky, slepice. Staral se o dvě velká pole. Vlastnil tři vinohrady. Víno pak pro jeho jedinečnost a výbornou chuť prodával zájemcům. Každý den jezdil brzy ráno na nákup a pro noviny. Když byl mladší, přidělával si řezničinou. Každý tvor ho měl rád, od rodiny, přátel až po zvířata. Měly ho rády všechny věkové kategorie, právě pro jeho povahu, proto, jaký byl. Přesvědčilo mě o tom i několik komentářů k jeho fotce:
Marcela: ,, Veru, upřimnou soustrast :((( Děda byl borec."
Honza: ,, Weru byl to úžasný člověk, plný dobra a radosti a takových je na světě málo. Je to neuvěřitelné a hrozné. Ale důležité je jak si ho zapamatujeme a jak si ho budeme připomínat. Myslet na to jaký veselý a hodný člověk to byl. Moc nám všem bude chybět."


Jednou bych chtěla být jako on - být milována tolika lidmi. Kvalitně dělat práci, která mě baví. Neztrácet humor ve špatném období.

Mrzí mě, že se ho nestačím zeptat na tolik věcí z minulosti. Že už se nebude moct zaradovat, jak krásně jsem mu vyfotila jeho vinný sklep. Že mi nedá ochutnat jeho vína.
Už teď postrádám několik věcí… Když si stoupnu do balkónových dveří a podívám se do jeho zahrady, vidím jen plevel. Už nikdy ho neuvidím v té zahradě pracovat.
Už nikdy, když za ním ve všední den ráno přijdu si nebude myslet, že jsem za školou, i když mám večerní vyučování.
Už nikdy... nikdo ho neuvidím brzo ráno jet do obchodu na kole, které dostal k sedmdesátým narozeninám.
Už nikdy... neuslyším jeho hlas a smích pod okny, který signalizoval kamarádskou povahu.
Už nikdy... mu nepůjdeme pomoct se sklizní vinných hroznů.
Už nikdy... když přijdu do jejich domečku ho neuvidím sedět v jeho křesle.
Už nikdy... mě nerozesměje s jedním z jeho vtípků.
Už nikdy... neuslyším jeho hluboký hlas.
Už nikdy... mě nenaučí tancovat tak skvěle, jak to uměl on. A už nikdy si s ním jako stárka nezatancuji.


Nedávám to sem proto, aby jste mě litovali, ale proto, že bude těžké se smířit s tím, že už tu není.

Do názvu článku jsem použila citát. Děda zůstane v našich srdcích a vzpomínkách, tím pádem je nesmrtelným. Vždy, když se teď podívám do nebe vím, že teď mám dva strážné anděly, kteří mě budou opatrovat a podporovat ve všech činnostech.
Ze smrti obou dědečků jsem poučena, že život je opravdu to nejdražší co máme a nemůžeme si ho koupit za peníze. Čas jde stále dopředu, nejde zastavit, ani vrátit zpět. Po několika chybách, nestihnutých věcech a činnostech už časem nechci plýtvat. Od teď u mě neexistuje žádné "příště", "potom" a ani žádné "ale". Vždy, když něco budu chtít udělat, tak to nebudu odkládat, prostě se zvednu a udělám to!

Bernard Pospíšil, * 7. 12. 1938 - † 11. 8. 2013
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikol* Nikol* | Web | 11. srpna 2013 v 20:46 | Reagovat

panebože.. přeji Ti upřímnou soustrast, je mi to strašně líto..

2 Veronika Veronika | E-mail | Web | 11. srpna 2013 v 20:54 | Reagovat

[1]: Děkuji. I mě je to strašně líto :-(

3 Gabi Gabi | 12. srpna 2013 v 17:51 | Reagovat

Ještě jednou upřímnou soustrast Weru. A tenhle článek je krásnej, moc hezky jsi to všechno napsala.

4 anasissis anasissis | 12. srpna 2013 v 20:33 | Reagovat

Vím jak je to smutné když někdo umře znám ten pocit a je dost nepříjemný.

5 Veronika Pospíšilová Veronika Pospíšilová | E-mail | Web | 13. srpna 2013 v 11:11 | Reagovat

[3]: Děkuji Gábi

[4]: Bohužel, ale musíme jít dál..

6 Kamíl Haman Kamíl Haman | 17. srpna 2013 v 23:11 | Reagovat

Weru Ještě jednou upřímnou soustrast moc hezky napsaní to máš to je krasní  děda by měl radost co jsi o něm hezky napsala.To je život ;-)

7 Veronika Veronika | E-mail | Web | 17. srpna 2013 v 23:36 | Reagovat

[6]: To doufám Kamčo :-) A děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama